Mendelova interaktivní škola genetiky
Jak funguje organismus
RNDr. Yveta Reiterová
Mendelova interaktivní škola genetiky: CZ.1.07/2.3.00/45.0037. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky
2OBSAH
1. K čemu je dobré vědět, jak funguje organismus
Od nepaměti se přírodovědci a lékaři zabývali tím, jak funguje organismus jako celek, jak jsou řízeny naše orgánové soustavy či jaká vnitřní nebo vnější síla toto řízení umožňuje. „Když poznáme, jak něco funguje, můžeme si vědět rady, když to nefunguje“, to byl základní záměr jejich bádání. Na základě jejich výzkumů a dedukcí vznikly různé teorie.
Před více než sto lety francouzský fyziolog Claude Bernard rozlišoval vnější prostředí, které živé organismy obklopuje a vnitřní prostředí, v němž žijí buňky organismu. Zjistil, že prostor mezi buňkami vyplňuje mezibuněčná tekutina (intersticiální tekutina) do níž mohou přecházet různé živiny, ale také se mohou odvádět odpadní látky. Zjistil také, že většina živočichů včetně člověka, udržuje určité stálé prostředí, které je nezávislé na změnách vnějšího prostředí. To, co popsal před více než sto lety Bernard je stále platné. Funguje stálá tělesná teplota, stálé pH krve, řízení hladiny cukru v krvi, množství tekutin v těle a množství stálých koncentrací dalších organických a anorganických látek. Tuto stabilitu organismu i dnes nazýváme homeostáza (stálost vnitřního prostředí organismu).
Pojem homeostáza (z řeckého homoios - neměnný, statis - stav) zavedl W. B. Cannon jako pojem zahrnující různé fyziologické děje, sloužící k obnovení normálního stavu, když byl narušen.
Na řízení organismu a udržování homeostázy se podílejí hlavně dva systémy, nervový a endokrinní (hormonální). Aby systémy mohly fungovat, musí buňky mezi sebou vzájemně komunikovat. Vzájemná komunikace mezi buňkami je zprostředkována pomocí chemických nebo elektrických signálů. Na udržení homeostázy pomocí řídicích systémů se podílí mechanismy zpětné vazby - pozitivní nebo negativní. Receptor registruje určitou změnu, buď z vnějšího, nebo vnitřního prostředí, nervová dráha vede vzruch, který vede do řídícího centra, což je mícha nebo mozek.
4Centrum informaci o změně zpracuje a vyvolá odpověď, která je vedena odstředivými nervovými drahami zpět k výkonnému orgánu (efektoru). Pozitivní zpětná vazba spouští mechanismus, který změny posiluje. Negativní zpětná vazba spouští mechanismus, které změně zabraňuje. Nervová centra jsou propojena prostřednictvím hypotalamo-hypofyzárního komplexu s hormonálním systémem.
Na homeostáze se podílejí všechny orgánové soustavy, které jsou podřízené neurohumorální regulaci a centrální nervové soustavě. V našem textu si nastíníme vzájemné propojení a součinnost jednotlivých orgánů jako celku, který je řízený nervovým systémem.
Obrázek č. 1: Vztah soustav
52. Svalová tkáň, jak se svaly pohybují
Svalstvo patří ke vzrušivým tkáním, jehož hlavní vlastností je schopnost kontrakce a relaxace. Kontrakce je přeměnnou chemické energie na mechanickou a projevuje se aktivní silou a zkrácením svalu. Svaly zajišťují organismu pohyb, včetně pohybu umožňujícího lidskou práci, komunikaci prostřednictvím mluveného slova, psaní, cirkulace krve, transportu tráveniny a podobně. Rozlišují se následující typy svalových tkání:
Základem svalové tkáně jsou specializované svalové buňky nebo jejich soubuní (syncytium). Tyto specializované buňky obsahují stažitelná vlákna myofibrily, které jsou základní kontraktilní jednotkou svalové buňky. Ve svalových buňkách jsou bílkoviny, které se rozlišují na:
2.1. Příčně pruhovaná svalová tkáň
Vývojově dokonalejší a mladší typ svalové tkáně, který se upíná na kostru, umožňuje pohyb a tvoří asi 36 až 40 % tělesné hmotnosti. Základní jednotkou je svalové vlákno (myofibrila), obvykle 10 - 100 mikrometrů široké a dlouhé 20 - 30 cm.
6Svalové vlákno je mnohojaderný útvar (syncytium – soubuní), které vzniká splynutím většího počtu jednojaderných buněk. Na povrchu svalového vlákna je membrána - sarkolema, uvnitř cytoplazma - sarkoplazma, v sarkoplazmě je sarkoplazmatické retikulum - hromadí se v něm vápenaté kationy (nemá ribozomy). Sarkozomy plní funkci jako mitochondrie. Kyslík pro aerobní glykolýzu je přinášen myoglobinem, to je látka podobná hemoglobinu, ale má vyšší afinitu ke kyslíku. Myofibrily jsou rozděleny na pravidelné úseky - sarkomery. Tyto jsou základními funkčními a strukturními jednotkami svalového vlákna. Sarkomery jsou ohraničeny na obou koncích Z-disky (Z-linie). Ve struktuře Z-disků jsou kolmo napojena tenká aktinová filamenta (jsou dlouhá asi jeden mikrometr a mají průměr 4 nm). Aktinová filamenta tvoří dvoušroubovice vláknitého F-aktinu, po obou stranách této dvoušroubovice aktinu jsou molekuly tropomyozinu a ke každé molekule tropomyozinu se váže molekula troponinu.
Uprostřed sarkomery jsou paralelně s tenkými vlákny umístěna tlustá myozinová filamenta. Na myozinu jsou příčné výběžky - hlavy, které obsahují ATP-ázu. Aktinová a myozinová vlákna se částečně překrývají a vzniká tak obraz příčného pruhování, kdy se střídají izotropní (I) světlejší jednolomné úseky myofibril z aktinu a tmavší dvojlomné úseky myofibril z myozinu, anizotropní (A) úseky. Aktin je částečně zasunutý mezi úseky myozinu. Každé svalové vlákno je chráněno jemnou vazivovou blánou, která se nazývá endomyzium. Svalová vlákna se spojují do větších úseků - snopečků, vznikají větší útvary snopce chráněné vazivovou blánou zvanou perimyzium, soubor snopců vytváří celý sval, který je chráněný svalovou povázkou (fascií) neboli epimyziem.
Příčně pruhovaná svalovina je inervována mozkomíšními nervy.
7Obrázek č. 2: Stavba kosterního svalu
8
2.1.1. Svalová činnost
Klidový stav - každý sval má v klidu určité klidové napětí – tonus (tonus je řízen γ-motoneurony) z páteřní míchy. Nejnižší svalový tonus máme ve spánku.
Kontrakce (stah) vzniká v důsledku podráždění svalového vlákna, kdy impuls ke stahu přichází do svalu prostřednictvím motorického nervového vlákna, které předává impulsy z centrální nervové soustavy. Motorické vlákno se dotýká svalu v místě nervosvalové (motorické ploténky), kde způsobí uvolnění chemického mediátoru - acetylcholinu, který působí na svalové vlákno a umožní uvolnění vápenatých kationtů ze sarkoplazmatického retikula do sarkoplazmy. Vápník se váže na troponin, na myozin se váže ATP, vzniká vazba mezi aktinem a hlavou myozinu a tím je vytvořen aktin-myozinový komplex. Na hlavě myozinu se aktivuje ATP-áza a začíná štěpení ATP. To umožní změnu polohy hlavy myozinu na polovinu a tím dojde ke vtahování aktinových vláken mezi myozinová a zkracování sarkomery nebo zvyšování napětí svalu. Při dostatečném množství iontů vápníku v sarkoplazmě (trvá dráždění svalu) dochází k cyklickému připojování a odpojování hlav myozinu s aktinem a tím probíhá další zasouvání aktinu mezi myozin, až může dojít k maximálnímu zkrácení sarkomery.
9Obrázek č. 3: Relaxace a kontrakce sarkomery
Relaxace je uvolnění ukončení dráždění svalů. Dochází k odsunu vápenatých iontů zpátky do sarkoplazmatického retikula za využití Ca-pumpy. Následně se oddělují myozinové hlavy od aktinu a tím je umožněn návrat aktinu do původní polohy. Sval se prodlužuje. Je spotřebována energie ve formě ATP. Obnovuje se funkce troponinu, který brání vytvoření vazby mezi aktinem a myozinem.
10Obrázek č. 4: Vápenaté pumpy
2.1.2. Typy svalové kontrakce
Izotonická - při stejném svalovém napětí se mění délka svalových vláken (sval se zkracuje např. při běhu).
Izometrická - při zvětšujícím se svalovém napětí je délka vláken stejná (např. držení břemene).
Typy stahu - hladký tetanický stah je základ plynulého pohybu, při vlnitém tetanickém stahu jsou rozeznatelné svalové záškuby.
2.1.3. Metabolismus svalů
Aerobní metabolismus - sval potřebuje pro svoji činnost kyslík a energii, energetickým zdrojem jsou cukry (glukóza) a svalový glykogen - aerobní štěpení a aerobní fosforylace.
Anaerobní metabolismus - při nedostatku kyslíku (při namáhavé svalové práci a zátěži) může sval krátkou dobu pracovat na kyslíkový dluh. Při tomto procesu vzniká kyselina mléčná, která se hromadí ve svalech a v krvi. Dochází k poklesu pH, vodíkové kationty dráždí volná nervová zakončení a tím je vyvolána bolest. Dále dochází k únavě a ta zabraňuje přetížení a poškození svalu.
Ke svalové činnosti je potřeba velké množství energie, protože sval jako jediný pracuje na principu přímé přeměny chemické energie na mechanickou.
112.1.4. Svalová práce
Statická práce - je to izometrická kontrakce, která je déletrvající a zhoršuje prokrvení svalů zvýšeným svalovým napětím.
Dynamická práce - střídají se fáze kontrakce a relaxace (pohyb těla).
2.2. Hladká svalovina
Tvoří stěny útrob, kapiláry, cévy a podobně. Základní jednotkou hladkého svalu je buňka (myocyt). Tyto buňky jsou nejčastěji jednojaderné a jsou bez příčného pruhování. Vnitřní strukturu mají podobnou jako příčně pruhovaný sval. Rozlišují se dva základní typy hladkých svalů:
Jednotkový hladký sval umožňuje vzájemné spojení svalových buněk elektrickou vazbou, a tím přenos depolarizace z jedné buňky na druhou. V této hladké svalovině jsou také pacemakerové buňky, které pravidelně vytvářejí akční potenciály, které se šíří dále do buněk.
Obrázek č. 5: Stah hladké svaloviny
12Vícejednotkový hladký sval - buňky nejsou vzájemně propojeny, kontrakce se dále nešíří.
Činnost hladké svaloviny je 100 x až 1000 x pomalejší než u příčně pruhovaných svalů, protože svalová kontrakce nastupuje pomaleji a déle přetrvává. Hladká svalovina je řízena vegetativními nervy a není ovladatelná vůlí.
2.3. Srdeční svalovina
Hlavním orgánem, který obsahuje srdeční svalovinu je srdce (cor, cardia). Je to dutý sval, který zajišťuje cirkulaci krve a je uložený v dutině hrudní v mediastinu. Srdeční svalovina (myokard) je tvořena specificky modifikovanou příčně pruhovanou svalovinou. Základní jednotkou srdeční svaloviny je buňka (kardiomyocyt). Buňky srdeční svaloviny se komplikovaně větví a vytvářejí prostřednictvím svých výběžků složitá prostorová spojení, které dovolují vznik kontrakčních vln, jež jsou základem systoly komor. Kardiomyocyt má tvar písmene Y a obsahuje pouze jedno až dvě jádra, řetězce kardiomyocytů jsou navzájem spojeny tzv. interkalárními disky. Význam tohoto spojení je v tom, že řetězce jednotlivých buněk se chovají jako syncytium, v němž mohou probíhat kontrakce.
Obrázek č.6: Řízení srdeční svaloviny
1314
3. Dýchací soustava a fyziologie dýchací soustavy
3.1. Funkce dýchacího systému
Hlavní funkcí dýchacího systému je výměna plynů mezi krví a vnějším prostředím pomocí dýchacích cest. Ta umožní rozvádění dýchacích plynů pomocí krve a poté vnitřní tkáňové dýchání. To je výměna plynů mezi krví a tkáňovými buňkami a současně oxidace uvnitř buněk.
3.2. Stavba dýchacího systému
3.2.1 Stavba stěny dýchací trubice:
V kontaktu s vnějším prostředím je dýchací sliznice (cylindrický řasinkový epitel s hlenovými žlázami), pod ní podslizniční vazivo, které obsahuje lymfatické buňky. Další vrstvu tvoří hladká svalovina, umožňující peristaltické pohyby, pod ní je výztuž (kostěná nebo chrupavčitá). Poslední vrstvu tvoří vazivový obal.
3.2.2 Horní cesty dýchací
Představuje nos (nasus) s dutinou nosní a nosohltan (nasopharynx), ústní část hltanu.
3.2.3 Dolní cesty dýchací
Zahrnují hrtan (larynx) začíná hrtanovou příklopkou (epiglotis), která jej při polykání uzavírá, průdušnice (trachea) – trubice dlouhá 12-13 cm, šíroká 1,5- 1,8 cm, tvořená z 15-20 podkovovitých chrupavek, průdušky (bronchi) - pravá a levá, které se rozvětvují na bronchiální strom, což jsou průdušinky (bronchioli), které nemají chrupavčitou výztuž, plicní lalůčky a dále ve váčky. Stěny váčků se vyklenují v plicní sklípky (alveoli). Stěnu alveolů tvoří jednovrstevný respirační epitel, který je obklopený sítí vlásečnic což umožňuje difúzi dýchacích plynů přes stěnu plicních sklípků a stěnu kapilár. Plíce (pulmo) jsou párový orgán v dutině hrudní, rozděluje se na pravou plíci, která má tři laloky, levou plíci, ta má dva laloky a plicní branku (hylus pulmonalis).
15To je to místo vstupu a výstupu tepen, žil, mízních cév, nervů a vstupu průdušek. Plicní laloky jsou rozděleny segmenty, z nichž každý má vlastní průdušku a cévu, jsou odděleny vazivem. Plíce jsou kryty poplicnicí.
Obrázek č. 7: Dolní cesty dýchací
16
Obrázek č. 8: Přenos dýchacích plynů v plicním sklípku
3.3 Plicní ventilace
Dýchací pohyby umožňují činnost dýchacích svalů a střídání vdechu a výdechu. Vdech (inspirace) je aktivní děj. Na jeden nádech vdechneme asi 500 ml vzduchu. Podílí se na něm hlavní dýchací sval bránice, vnější mezižeberní svaly, velký a malý prsní sval. Bránice se pohybuje směrem dolů a nasává se vzduch do plic. Výdech (expirace) je pasivní děj, umožněný uvolněním svalů, bránice se pohybuje nahoru a vypuzuje vzduch z plic. Na výdechu se podílí vnitřní mezižeberní svaly.
173.4. Přenos dýchacích plynů
Složení vdechovaného a vydechovaného vzduchu:
|
O2
|
CO2
|
N2
|
Vzduch atmosférický |
21 % |
0,03 % |
79 % |
Vzduch alveolární |
14 % |
5,6 % |
80 % |
Vzduch vydechovaný |
16 % |
4 % |
79 % |
Spotřeba kyslíku na jeden vdech v klidu je 15 - 20 ml (za jeden den může být spotřeba až 350 litrů kyslíku).
Výměna dýchacích plynů probíhá difúzí při zevním i vnitřním dýchání ve směru jejich tlakového spádu a to je parciální tlak. V alveolách je 13,3 kPa kyslíku a 0,53 kPa oxidu uhličitého, odkysličená krev (žilní) má 0-5,3 kPa a 6,3 kPa oxidu uhličitého. Při normálním barometrickém tlaku je v alveolárním vzduchu pO2100 mm Hg a v plicních kapilárách 40 mm Hg a v alveolárním vzduchu p oxidu uhličitého je 40 mm Hg a v plicních kapilárách 46 mm Hg. Přenos kyslíku zprostředkovává červené barvivo hemoglobin (Hb). 1 gram hemoglobinu může vázat 1,34 ml kyslíku, 1 litr arteriální krve obsahuje asi 3 ml kyslíku fyzikálně rozpuštěného a 197 ml kyslíku vázaného na hemoglobin. Množství kyslíku vázaného na hemoglobin závisí na parciálním tlaku a pH. Při stoupajícím tlaku kyslíku se váže kyslík na hemoglobin za vzniku oxyhemoglobinu. Až 300x větší afinitu než kyslík má CO a vzniká karboxyhemoglobin, který je natolik pevně vázaný na hemoglobin, že může způsobit velmi rychle úmrtí.
18Přenos oxidu uhličitého je složitější, protože CO2 je vázaný trojím způsobem:
Obrázek č. 9: Transport CO2 v krvi
Vitální kapacita plic je ukazatel výkonnosti plic, který závisí na věku, hmotnosti, výšce, pohlaví. Je to maximální množství vzduchu, které můžeme vydechnout po největším možném nádechu.
19Je to součet hodnot inspirace (maximální nádech), exspirace (maximální výdech) a respirace (dechový objem). U žen je v průměru kolem tří litrů, u mužů kolem čtyř litrů, maximální kapacitu mají potápěči, zpěváci nebo foukači skla a sportovci.
Celková (totální) kapacita plic je součet vitální kapacity a reziduálního vzduchu. Reziduální vzduch je zbytkový vzduch, který zůstává v plicích i po usilovném výdechu asi 1-1,5 litru.
Obrázek č. 10: Plicní objemy
203.5. Řízení dýchání
Hlavní dýchací centrum, které umožňuje pravidelné a rytmické dýchání je prodloužená mícha. Dýchání můžeme regulovat vůlí a to jak frekvenci, tak hloubku dýchání (lze zastavit dech asi jednu minutu). Zde se uplatňuje koncový a střední mozek. Látkové chemoreceptory v cévách a dýchacím centru reagují na zvýšené množství např. CO2 a změnu pH krve.
4. Metabolismus - energetické zajištění pro tkáně a rezervy v organismu.
Souhrn chemických reakcí organismu (přeměna látek a energií) se označuje metabolismus (řecky metabole, znamená změnu). Metabolismus patří k základním vlastnostem života. Chemické procesy v živých organismech jsou uspořádány do metabolických drah. Organismy přeměňují energii a přeměny energie podléhají zákonům termodynamiky. Věda, která se zabývá tím, jak organismy hospodaří s energetickými zdroji, se nazývá bioenergetika.
Anabolické děje představují vznik složitějších látek z jednodušších, při katabolických dějích se složitější látky rozkládají na jednodušší. Aby metabolické děje v organismu správně probíhaly, je nutné zajistit organismu dostatečnou výživu. Tělo přijímá živiny, z nichž se v organismu uvolňuje energie jejich oxidací. Živiny se řadou biochemických reakcí rozkládají na CO2 a vodu. Při těchto dějích se uvolňuje velké množství energie. Energie se z části uvolňuje jako energie tepelná, ale také z části se váže do vazeb ATP.
Metabolismus umožňuje zajistit jak funkce řídicích systémů, tak i dýchací, cévní, vylučovací a trávicí systém. Z tohoto systému jsou pro metabolismus nejdůležitější játra.
214.1. Játra (hepar)
Játra jsou nejdůležitějším orgánem metabolismu. Je to největší žláza v těle, která váží 1500 g. Také je to náš nejprokrvenější orgán (zásobárna krve až 0,75 l) a je to nejteplejší orgán (39° C). Do jater přitéká krev vrátnicovou žílou (vena portae). Dále do jater přitéká krev jaterní tepnou, odkysličená krev je odváděna jaterní žilou. Játra jsou uložena v dutině břišní pod bránicí. Jsou tvořena dvěma laloky. Základní jednotkou jsou jaterní lalůčky, jejich základními funkčními jednotkami jsou jaterní buňky (hepatocyty). Tyto vytvářejí trámce, které směřují do středu lalůčku. Součástí této struktury jsou tzv. Kupfferovy buňky, které mají schopnost fagocytovat škodlivé látky. V hepatocytech se také syntetizuje žluč, která odtéká do žlučových kanálků, ty se potom spojují do žlučovodu, vychlípenou částí žlučovodu je žlučník, ve kterém se žluč ukládá a je vedena do tenkého střeva.
Obrázek č. 11: Játra
22Obrázek č. 12: Jaterní tkáň
Funkce jater
7. Tvorba žluče - žluč je zásaditá hořká žlutohnědá tekutina, která svými fyzikálně-chemickými vlastnostmi ovlivňuje trávení tuků a vstřebávání vitamínu rozpustných v tucích.
8. Přeměna živin - v játrech se přeměňují všechny základní živiny (jednoduché cukry na glykogen, glykogen se štěpí dále na glukózu), v játrech probíhá deaminace, syntetizují se plazmatické bílkoviny a aminokyseliny. V játrech se také vytváří močovina. Z tuků se v játrech vytvářejí lipoproteiny.
9. Imunitní funkce - Kupfferovy buňky likvidují různě poškozené buňky, pohlcují bakterie a viry a mohou mít také účast na likvidaci nádorových buněk.
Obrázek č. 13: Stavba jaterního lalůčku
4.2 Bazální metabolismus (BM)
Je to energie nutná pro udržení všech základních vitálních funkcí (srdeční činnost, vylučování, dýchání, krevní tlak, přenos látek, tělesná teplota) za dodržení určitých podmínek. Je to proto základní (bazální) energetická přeměna látek.
24Podmínky, které je nutné dodržet:
RQ cukrů= 1; RQ tuků= 0,7; RQ bílkovin=0,8
Celkový energetický metabolismus je bazální metabolismus a aktivitní metabolismus (např. lehce pracující člověk má potřebu 12MJ/den a těžce pracující i více než 17 MJ/den).
4.3 Hladina glukózy
Pro udržení homeostázy a tím pádem zdravý organismus je velmi důležitá stálá hladina glukózy v krvi (glykémie). Glukózu přijímáme v monosacharidech (cukrech) nebo ve škrobu (polysacharid). Nadbytečná glukóza se ukládá do jater ve formě glykogenu, který slouží organismu jako jeho zásoba.
25Obrázek č. 14: Funkce jater (hladina glukózy v krvi)
5. Vylučovací soustava
Vylučovací soustavou se zabývali už i lékaři v antice např. lékař Galenos. Ledviny pochopil jako síto, které odděluje nečistoty z těla. V 17. století působil lékař Marcelo Malpighi, podle kterého jsou pojmenované některé části vylučovací soustavy např. Malphigické tělísko ledvin, Malpighické trubice hmyzu. V 19. století lékař William Bowman zodpověděl další části vylučovací soustavy v práci“ O struktuře a užití Malphigiho tělísek v ledvinách s pozorováním oběhu onou žlázou“, kdy popsal filtraci krve v ledvinách. Podle něho je pojmenován Bowmanův váček (pouzdro).
265.1. Funkce vylučovací soustavy
Vylučovací soustava se významnou měrou podílí na udržení homeostázy vnitřního prostředí organismu. Používá k tomu několik mechanismů:
5.2. Stavba vylučovací soustavy
Hlavním orgánem vylučovací soustavy jsou 2 ledviny (renes). Ledviny mají fazolovitý tvar, velikost 12 x 6 x 3 cm, hmotnost 130 - 170 gramů. Jsou uloženy v zadní části dutiny břišní podél bederní páteře a jsou obaleny v tukovém pouzdru, protože jsou citlivé na náraz a teplotu. U novorozenců mají ledviny lalůčkovitý tvar a do dvou let dochází k přestavbě na tvar fazolovitý. Na povrchu ledviny je pevné vazivové pouzdro, pod vazivovým pouzdrem je parenchymatická tkáň. Z ledvin vystupují z pánvičky ledvinné (pelvis renalis) močovody (ureter), které ústí do močového měchýře (vesica urinaria). Odtud pak vystupuje nepárová močová trubice (urethra).
27Obrázek č. 15: Stavba vylučovací soustavy
28
5.3 Stavba nefronu
Základní stavební a funkční jednotkou je nefron. Každá ledvina obsahuje jeden až jeden a půl milionu nefronů. V nefronech probíhá tvorba moči.
Obrázek č. 16: Stavba nefronu
5.4. Tvorba moči
Ledvinami proteče 1 200 – 1 300 ml krve za minutu, z toho 90 % kůrou a 10 % dření. Ledvinová tepna se větví na přívodné tepénky (vassa afferens) a to vytváří cévní klubíčko glomerulus.
29Z glomerulu je krev odváděna odvodnou tepénkou (vassa efferens).
Odvodné tepénky vytvářejí dvě kapilární sítě, a to z povrchových nefronů a z nefronů, která tvoří síť okolo Henleových kliček. Vlásečnicemi klubíčka protéká krev s vysokým tlakem 9,3 mm Hg. V glomerulu probíhá ultrafiltrace krevní plazmy přes endotel kapilár, bazální membránu a podocyty a vytváří se primární filtrát 150 - 180 litrů za den.
Primární filtrát obsahuje spoustu potřebných látek např. glukózu, NaCl, vodu a další. Tyto látky se dále zpětně vstřebávají a upravují tzv. tubulárními procesy.
V proximálním tubulu dochází k zpětné resorpci vody, organických a anorganických látek do sítě kapilár okolo tubulů. Pasivní difuzi a aktivním transportem se tímto zpětně vstřebává asi 80 % původního množství tekutiny. Také se tady zpětně vstřebá 90 % bikarbonátového pufru (HCO3−).
Překročí-li tady koncentrace glukózy přes 9 mmol / litr zůstává nadbytek glukózy v definitivní moči a to má za následek zvýšený objem moči ( diabetes mellitus).
V Henleově kličce probíhá další vstřebávání vody a solí (protiproudový multiplikační systém). Tenká sestupná část Henleovy kličky je volně propustná pro vodu a nepropustná pro soli a další látky. Tlustá část vzestupného raménka je nepropustná pro vodu a je důležitá pro transport sodíku a chloru z tubulární tekutiny do intersticia.
Distální tubulus reguluje koncentraci draslíku a NaCl, dále reguluje pH, zpětnou absorpci HCO3− a sekreci H+.
30Navazuje sběrný kanálek, kde dochází k definitivní úpravě objemu moči a jejího složení a pH. Sběrný kanálek reguluje prostupnost buněk pro vodu a ionty.
Definitivní množství moči je 1,5 - 2 litry denně (diureza). Moč obsahuje vodu, anorganické látky-sodík, chlór, draslík a z organických látek močovinu (20 g/l), kyselinu močovou (0,5 g/l), kreatin, kreatinin, další je barvivo - urochrom a amoniak (typický zápach moči), pH moči je obvykle mírně kyselé (6,5-7), specifická hmotnost je kolem (1010- 1020 g), a za den se z těla vyloučí do moči kolem 60 g pevných látek.
Obrázek č. 17: Tvorba moči
315.5 Řízení činnosti ledvin
Ledviny regulují hormony:
6. Endokrinní soustava - žlázy s vnitřní sekrecí
Endokrinní systém se spolu s nervovým podílí na řízení organismu a udržování stability a stálosti vnitřního prostředí v organismu. Žlázy s vnitřní sekrecí jsou orgány, které nejčastěji syntetizují hormony (působky) a transportují je do krve. Hormony jsou krví posílány do orgánů a tam po vazbě na určitý receptor vyvolávají svoje specifické účinky. Hormony jsou vysoce specificky látky s vysokou účinností (k vyvolání typických odpovědí je zapotřebí jen nepatrných kvant hormonů).
32Obrázek č. 18: Exokrinní a endokrinní žláza
Hormony mohou být produkovány endokrinními žlázami nebo nejsou žlázové buňky seskupeny do orgánu, ale jsou rozptýleny ve tkáních (tvoří tzv. difuzní endokrinní systém), které slouží primárně k jiným účelům. Hovoříme buď o parakrinní sekreci, kdy v rámci jednoho orgánu vytváří tkáň hormony, vydává je do svého okolí a působí na sousední buňky anebo autokrinní sekreci, kdy buňky působí na sebe samé.
6. 1 Rozdělení hormonů podle chemického složení
1. Bílkovinné a peptidové - pronikají do buňky na základě buněčných receptorů, hormony působí až po svém navázání na buněčný receptor. Bílkovinné hormony mají velké molekuly, proto se navážou do receptorů - adenylátcyklázy na povrchu buněk, tím stimulují tvorbu cyklického adenozinmonofosfátu a tím dochází k aktivaci enzymů za vzniku fosforylovaných bílkovin.
33Ty umožňují další reakce, jejichž výsledkem je zprostředkování účinku daného hormonu. Těchto reakcí se může účastnit další celá řada látek včetně vápníku. Mezi hormony bílkovinné nebo peptidové povahy patří například inzulin nebo glukagon.
2. Steroidní hormony - jsou to deriváty cholesterolu. Tyto hormony pronikají do buňky snadněji, protože mají malé molekuly. Receptor je v cytoplazmě buňky (bílkovina). Vytvoří se komplex - steroid s receptorem, který směřuje do jaderného chromatinu. Tím se může vyvolat syntéza určité bílkoviny (stimuluje se nebo potačuje transkripce specifických genů-morfogenetický účinek). Mezi steroidní hormony patří například pohlavní hormony.
3. Deriváty aminokyseliny tyrozinu - mají receptory na buněčné membráně i v cytoplazmě. Derivátem tyrozinu je například hormon štítné žlázy tyroxin.
Obrázek č. 19: Působení hormonů (bílkovinný vs. steroidní)
6.2 Základní mechanismy regulací
K základním mechanismům regulace endokrinním i nervovým systémem patří zpětná vazba. Při pozitivní zpětné vazbě se působením stimulu z vnějšího nebo vnitřního prostředí odezva organismu zvyšuje a při negativní zpětné vazbě je odezva na stimulus zeslabována. Příkladem pozitivní zpětné vazby je regulace tvorby oxytocinu při kojení, příkladem negativní zpětné vazby je tvorba inzulínu pro regulaci glykémie. Regulace pomocí negativní zpětné vazby je častější.
Nejjednodušším typem zpětných vazeb je jednoduchá zpětná vazba kde je tvorba hormonů regulována podle změny v chemickém složení krve vyvolané hormonem (regulace glykémie, kalcemie).
35Obrázek č. 20: Jednoduchá zpětná vazba
36Obrázek č. 21: Složitá zpětná vazba
Složité zpětné vazby se uplatňují u řízení hypotalamo - hypofyzárního systému. Regulačním faktorem je zde koncentrace hormonů periferní žlázy.
376.3 Homeostáza a hormony
Nejčastěji je udržována stálost vnitřního prostředí, mechanismy jednoduchých zpětných vazeb, např:
Metabolismus snižuje inzulín a nedostatek tyroxinu.
9. acidobazická rovnováha - nejdůležitější je koncentrace hydrogenuhličitanových aniontů, která se podílí na udržování pH extracelulární tekutiny (působí jako pufr). Změny v pH může způsobit např. hladovění, poškození ledvin, deficit inzulínu, nedostatek CO2.
6. 4 Hypotalamo - hypofyzární systém
Endokrinní a nervový systém jsou strukturně, chemicky a funkčně příbuzné. Tyto systémy pracují společně při udržení homeostázy, vývoji a rozmnožování. Mnoho tělesných funkcí je regulováno oběma systémy, často pomocí zpětných vazeb.
Hypotalamus je část mezimozku spojená portálním oběhem s adenohypofýzou a nervovými vlákny s neurohypofýzou. Některé nervové buňky mají schopnost také produkovat hormony. Mezimozek vydává do portálních cév své regulační hormony, které řídí činnost adenohypofýzy.
Obrázek č. 22: Hypotalamo – hypofyzární systém
7. Nervové řízení organismu - fyziologie nervové soustavy
Nervová soustava je nejvýše postaveným řídícím a spojujícím systémem v organismu. Řídí nebo alespoň zasahuje do funkce všech orgánů a koordinuje jejich činnost a vzájemné vztahy tak, aby optimálně odpovídaly potřebám celého organismu. Z hlediska regulace funkcí organismu tvoří funkční celek se soustavou humorální, ale vyniká nad ní především rychlostí a přesností zpracování velkého množství informací o stavu vnitřního a vnějšího prostředí. Zajišťuje i vedení vzruchů Další významnou vlastností nervové soustavy je její synteticko-analytická činnost (zpracovává a vyhodnocuje a ukládá informace). Je jedinečná v tom, že každá činnost tohoto systému u každého jednotlivce je naprosto individuální a nezaměnitelná. Je sídlem psychických dějů, vyšší nervové činnosti.
7.1. Stavba nervové tkáně
Nervová tkáň je tvořená neurony a neurogliemi (podpůrnými buňkami. Specifikou nervové tkáně je nemožnost regenerace neuronu, takže po narození sice dochází k dalšímu vývoji struktury a funkce neuronů, dozrávání (větvení axonů a dendritů), ale počet neuronů je konečný. Počet neuronů s přibývajícím věkem klesá, neurony jsou nahrazeny neurogliemi.
Stavba neuronu:
Buněčné tělo (soma, neurocyt), tvar může být kulovitý, oválný, vřetenovitý, velikost nejčastěji od 10 - 500 mikrometrů. Na povrchu těla je dvojitá cytoplazmatická membrána (neurilema). Uvnitř těla je cytoplazma (neuroplazma) a kulovité jádro s jedním i více jadérky.
40Charakteristické pro neuron je Nisslova substance (modifikované endoplazmatické retikulum). Uvnitř jsou ještě neurofilamenty, které procházejí v různých směrech neuroplazmou a podílejí se na šíření nervových vzruchů. Z těla vybíhají krátké, duté, rozvětvené výběžky dendrity, jejichž povrch je krytý jen neurilemou. Dendrity vzruchy vedou do těla dostředivě (aferentně).
Z buněčného těla vystupuje iniciální segment, který může mít jednu nebo více postranních větví (kolaterál). Na iniciální segment navazuje axon (neurit). Axon vede vzruch z těla odstředivě (eferentně). Axony jsou na povrchu chráněny jen axolemou - což jsou nahé axony častěji ale myelinovou pochvou, která je tvořena bílou tukovitou látkou a skleroproteiny. Tato pochva zrychluje vedení vzruchu a izoluje v nervech vedle sebe položené axony, a tím zabraňuje přeskoku vzruchu z jednoho axonu na druhý. Nad myelinovou pochvou se nachází vnější pochva – Schwannova. Je tvořena zvláštním typem gliových buněk Schwannovými buňkami. Umožňuje výměnu látek mezi axonem a vnějším okolím.
Mezi dvěma sousedními Schwannovými buňkami je Ranvierův zářez, zářez v myelinové pochvě, který urychluje vedení vzruchu, protože je n něm velká hustota sodných kanálů. Některé axony mají pouze myelinovou pochvu (axony bílé hmoty míšní a mozkové), Schwannova pochva je u vegetativních nervů. Na konci je axon i jeho kolaterály rozvětvený v jemná vlákna telodendrony. Zde se neuron napojuje synapsí na další buňky.
41Obrázek č. 23: Stavba neuronu
42
Synapse je místo spojení dvou buněk, umožňuje přenos nervových vzruchů. Skládá se z presynaptické a postsynaptické části, mezi kterými je synaptická štěrbina. Synaptické uzlíky (knoflíkovitá zakončení), obsahují velké množství váčků s roztokem mediátorů (přenašečů, neurotransmiterů). Nejčastěji jsou to aminokyseliny nebo jejich deriváty např. adrenalin, noradrenalin, acetylcholin, serotonin, dopamin, histamin. Stejný mediátor se může různě uplatňovat u různých druhů organismu i v různých tkáních u některých má tlumivý účinek, u jiných stimulační účinek.
Rozdělení synapsí:
podle způsobů přenosu vzruchu:
podle druhů spojených buněk
Stavba synapse
Obrázek č. 24: Stavba synapse
7. 2 Vedení vzruchu - funkční projev neuronu
Nejdůležitější nervovou čínností je dráždivost nervových buněk a schopnost vést podráždění v podobě vzruchů (impulsů) dál.
Klidový potenciál
V klidu je uvnitř a vně buňky rozdíl v koncentracích iontů (potenciálový rozdíl činí -70 mV). Vnější prostředí okolo axonu obsahuje větší množství iontů sodíku a chlóru, iontové kanály v axolemě jsou pro průchod iontů sodíku a draslíku vesměs uzavřené, propustné jsou pouze pro malé množství chloridových iontů. Vnitřní prostředí (uvnitř axonů) obsahuje hlavně draslíkové ionty a anionty organických a anorganických látek např. bílkoviny, které jsou tak velké, že je axolema nepropouští, plně propouští jen draslík.
44Uvnitř buňky je záporný elektrostatický náboj organických látek, vně membrány je kladný náboj.
Podráždění
Z presynaptické buňky se šíří vzruch, dostane se do synaptické štěrbiny, kde se vyleje přenašeč (mediátor) a dojde k podráždění. Postsynaptická buňka přijímá vzruch, při podráždění nastane krátkodobá změna propustnosti axolemy pro ionty sodíku a draslíku. Otevřou se iontové kanály a rychle pronikne velké množství sodíkových iontů do axonu a současně nastane difúze draselných iontů ven z axonu. Pohyb sodíkových iontů je rychlejší než draselných iontů. To vede ke změně polarity membrány (depolarizace). Změna membránového potenciálu vyvolá akční potenciál, který se šíří jako vlna vzruchu po celém axonu. Tato doba je velice krátká, asi 2 milisekundy.
Repolarizace
Obnovení klidového potenciálu, následuje po vzniku akčního potenciálu, kdy se vrací sodíkové a draslíkové ionty za působení ATPázy. Takto se obnoví původní koncentrace iontů na obou stranách membrány.
Rychlost šíření vzruchu závisí na:
Podpůrné nervové buňky, gliové buňky (neuroglie)
Jsou mnohem početnější než neurony, jsou různě velké a různě větvené, nemají axon. Mají schopnost regenerace, vyplňují např. poškozená místa po neuronech, vyživují a odvádějí odpadní látky z neuronů a produkují myelin.
Obrázek č. 25: Neuroglie
467.3 Nervová činnost
Obrázek č. 26: Reflexní oblouk
Reflexy můžeme rozdělit na:
Jsou individuální, vznikají a zanikají během života každého jedince a může dojít k jejich vyhasínání. Podmíněné reflexy vznikají na základě spojení podmíněného podnětu s nepodmíněným reflexem.
7.4 Stavba nervového systému
Neurony a neuroglie tvoří nervová vlákna, jejich uspořádáním vzniká šedá a bílá nervová hmota. Šedá hmota je tvořena těly neuronů, tato hmota tvoří v centrálním nervovém systému (CNS – mozek a mícha) převážně centra řízení pohybu, smyslového vnímání, paměti, emocí, řeči, rozhodování a podobně. Bílá hmota je naopak tvořena myelinizovanými axony a slouží především k propojování center z šedé hmoty. CNS (mozek - cerebrum a mícha – medulla spinalis) je obalen třemi obaly – vnější tvrdou plenou (dura matter), prostřední měkkou bezcévnou pavučnicí (arachnoidea) a vnitřní cévnatou měkkou plenou omozečnicí (pia matter). Mezi měkkými plenami je mozkomíšní mok (liquor), který také vyplňuje dutiny CNS.
Kromě centrálního nervového systému obsahuje nervový systém také periferní nervový systém (PNS), tvořený nervy. Ty můžeme třídit podle:
na dostředivé, odstředivé a smíšené
na motorické (hybné), senzitivní (cítivé) a vegetativní (útrobní)
motorické (řízené vůlí) a autonomní (na vůli nezávislé). Autonomní nervy dále třídíme na sympatické (sympatikus) a parasympatické (parasympatikus).
488. Jak funguje organismus
Vzájemná propojenost orgánových soustav do složitého celku i jejich hierarchické uspořádání může existovat a fungovat jen díky udržení stálosti vnitřního prostředí (homeostázy), protože ve vnějším i vnitřním prostředí dochází k neustálým změnám. Organismy mají schopnost adaptability, která se projevuje jak v individuálním vývoji jedinců (ontogenezi), tak ve vývoji druhů (fylogenezi).
Základní poznatky o správném fungování organismu třídí a interpretují vědní obory jako je anatomie a fyziologie v napojení na histologii, buněčnou a molekulární biologii, ale i genetiku, biochemii a biofyziku. Z těchto základních věd pak vychází vědy aplikované – medicína, lékařská fyziologie, patofyziologie a podobně.
499. Slovníček nejdůležitějších pojmů
A
absorpce - příjem malých molekul, potravy, vlastním tělem organismu
acetylcholin - přenašeč (mediátor, který vyvolává rychlou změnu membránového napětí)
acidobazická rovnováha - stálé udržování pH extracelulární tekutiny na kterém se podílí bikarbonát
adenohypofýza - přední lalok hypofýzy produkující hormony, má také řídící funkci
adenylácykláza - enzym, který mění ATP na cyklický AMP
adrenalin - hormon dřeně nadledvinek vylučovaný při stresové situaci
adipocyt - tuková buňka
akční potenciál - rychlá změna membránového napětí při přenosu vzruchu
aktin - kontraktilní bílkovina příčně pruhované svaloviny
aldosteron - hormon kůry nadledvin
alveola - plicní sklípek
amylázy - enzymy štěpící škrob
anabolismus - tvorba složitějších látek z jednodušších, souvisí s metabolismem
androgeny - mužské steroidní hormony
aniont - negativně nabitý iont
50antidiuretický hormon (ADH) - hormon, který se tvoří v hypotalamu a je přiváděný do neurohypofýzy
anurie - zástava tvorby moči
ATP - adenozintrifosfát, energie získaná buněčnou oxidací
autokrinní - ovlivňující sám sebe
axon - dlouhý výběžek neuronu vede vzruch odstředivými drahami
B
Bowmanův váček - miskovitý útvar, rozšířená část nefronu
C
cyklický AMP- cyklický adenosinmonofosfát, kruhová molekula z ATP, druhý posel při endokrinní regulaci
D
depolarizace - elektrický stav excitované buňky, jejiž obsah je vůči vnějšímu prostředí méně záporný než klidový membránový potenciál
diastola - fáze srdečního cyklu, ve které je srdeční sval uvolněný
E
efektor - buňka reagující na signály z mozku
endokard - vnitřní výstelka srdce
epikard - vazivový obal srdce
erytropoetin - tkáňový hormon podporující syntézu červených krvinek
estrogeny - ženské pohlavní hormony
eupnoe - klidné dýchání
51F
folikul - struktura ve vaječníku, vylučuje estrogeny, obsahuje vyvíjející se vajíčko
FSH - folikulostimulační hormon, produkuje se v adenohypofýze, stimuluje tvorbu vajíček vaječníky a tvorbu spermií varlaty
fyziologie - studium funkcí organismu
G
glie - podpůrné nervové buňky, poskytuje oporu, izolaci a ochranu pro neurony
glomerulus - klubíčko kapilár v nefronu, obklopené Bowmanovým váčkem
glukagon - peptidový hormon, vylučovaný slinivkou břišní, zvedá hladinu glukózy v krvi
glukokortikoid - hormon vylučovaný kůrou nadledvinek ovlivňuje metabolismus glukózy a imunitu
glykogen - zásobní polysacharid, který se nachází v játrech a svalech
glykolýza - štěpení glukózy na pyruvát, východisko pro kvašení nebo aerobní dýchání
H
hemoglobin - bílkovina obsahující železo, v červených krvinkách reverzibilně váže kyslík
Henleova klička - smyčka u nefronu v ledvině obratlovců, podílí se na zpětném vstřebávání vody a soli
hnědý tuk - tuk u novorozenců, nacházející se na krku a mezi rameny, rychle tvoří teplo
52homeostáze - schopnost organismu udržovat fyziologickou rovnováhu
hormon - vysoce specificky účinná chemická látka, vzniká ve specializovaných buňkách
hyperpolarizace - elektrický stav, kdy vnitřní obsah buňky je negativnější vůči okolí než při klidovém membránovém potenciálu
hypofýza - endokrinní žláza, která produkuje a vylučuje mnoho hormonů regulujících různorodé tělní funkce
hypotalamus - podhrbolí, udržuje homeostázu při koordinaci endokrinní a nervové soustavy
I
intersticiální tekutina - tkáňový mok, vnitřní prostředí obratlovců naplňující prostor mezi buňkami
inzulín - hormon slinivky břišní, snižuje hladinu krevního cukru
iont - atom, který získal nebo ztratil elektrony, tak získává náboj
J
játra - největší žláza, vykonávají různorodé funkce (metabolismus) produkce žluči, detoxikace jedovatých látek v krvi atd.
juxtaglomerulární aparát - specializovaná tkáň, která zásobuje krví glomerulus
K
katabolismus - metabolická dráha, která uvolňuje energii, odbourává složité molekuly na jednoduché sloučeniny
kationt - iont s kladným nábojem
53klidový potenciál - membránový potenciál, charakteristický pro vzrušivou buňku v klidovém stavu
kortikoidy - steroidy produkované a uvolňované kůrou nadledvinek
L
Langerhansovy ostrůvky - shluky buněk v pankreatu, které produkují glukagon a inzulín přímo do krve
lipáza - enzym, který hydrolizuje molekuly tuku ve střevě
lipidy - tuky
LH - luteinizační hormon, bílkovinný hormon vylučovaný adenohypofýzou, stimuluje ovulaci u žen a produkci androgenu u mužů
M
Malphigické tělísko - část nefronu
metabolismus - chemické reakce v organismu skládající se z anabolických a katabolických drah
močovina - rozpustný dusíkatý odpad vylučovaný savci
motorický neuron - nervová buňka, která přenáší signály z mozku nebo míchy ke svalům nebo žlázám
myocyt - vřetenovitá buňka hladké svaloviny
myofibrily - vlákna uspořádaná do podélných svazků ve svalových buňkách
myofilamenta - silná a tenká vlákna, která tvoří myofibrily
myoglobin - bílkovina ve svalových buňkách, která slouží k uskladnění kyslíku
54myozin - bílkovinné vlákno, které spolu s aktinem způsobuje kontrakci buňky
N
nadledvinky - hormonální žláza sousedící s ledvinou
nefron - základní jednotka ledvin
negativní zpětná vazba - primární mechanismus homeostáze
nerv - svazek neuronových výběžků
neurohypofýza - zadní lalok hypofýzy
neuron - základní jednotka nervové soustavy, vede vzruchy
neurotransmiter - chemický posel uvolněný ze synaptického zakončení neuronu
O
oligurie - snížená tvorba moči
osmolarita - koncentrace rozpuštěných látek
osmóza - difúze vody přes selektivně permeabilní membránu
oxytocin - hormon, který umožňuje děložní stahy, produkuje ho hypotalamus
P
parathormon (PTH) - hormon, který zvedá hladinu vápníku v krvi
parciální tlak - koncentrace plynů, část celkového tlaku
proteinurie - bílkoviny v moči
polyurie - zvýšená tvorba moči
55postsynaptická buňka - cílová buňka v synapsi
pozitivní zpětná vazba - fyziologický řídící mechanismus
presynaptická buňka - buňka přenášející signál v synapsi
prolaktin - hormon produkovaný předním lalokem hypofýzy
R
Ranvierovy zářezy - malé mezery v myelinové pochvě, podél neuronového axonu, vysoká koncentrace iontových kanálů
receptor - vnější nebo vnitřní čidlo
reflex - automatická reakce na podnět
reflexní oblouk - nejjednoduší typ nervového obvodu
respirace - dýchání
reziduální objem - množství vzduchu, které zůstane v plicích i po silném výdechu
S
SA (sinoatriální uzel) - pacemaker srdce, umístění ve stěně pravé síně
sarkomera - základní opakující se jednotka příčně pruhovaného svalu, je ohraničena liniemi Z
sarkoplazmatické retikulum - specializovaná organela, která reguluje koncetraci vápníku v cytoplazmě
sběrný kanálek - je v ledvině a sbírá filtrát z ledvinových kanálků
sekrece - vyloučení odpadních látek z krve do filtrátu
Schwannovy buňky - gliové buňky, které tvoří izolační pochvy kolem neuronových axonů
56signál - chování, které způsobuje změnu v chování dalšího živočicha
sodíko-draselná pumpa - speciální bílkovina v plazmatické membráně buněk, dopravuje sodík ven z buňky a draslík dovnitř proti jejich koncentračním spádům
srdeční sval - je typ svalu, který tvoří stažitelnou stěnu srdce
srdeční cyklus - střídání kontrakcí a relaxací srdce
synapse - místo komunikace dvou neuronů
synaptické zakončení - rozšíření na konci nervového výběžku, uchovává a uvolňuje molekuly mediátoru
systola - kontrakce srdečního svalu, komory pumpují krev
T
testosteron - mužský pohlavní hormon
triacylglycerol - tři mastné kyseliny spojené s jednou molekulou glycerolu
tropomyozin - regulační protein, který blokuje myzinová vazebná místa pro molekuly aktinu
troponin - regulační bílkovina u příčně pruhované svaloviny
V
vitální kapacita - maximální objem vzduchu, který může dýchací systém vdechovat a vydechovat
57vzrušivé buňky - buňky, které mají schopnost vyvolat změny svých membránových potenciálů
Ž
žluté tělísko - tkáň ve vaječníku, která se tvoří ze zbytku folikulu po ovulaci
5810. Přehled použité literatury:
Trojan S., Schreiber M.: Atlas biologie člověka, Scientia 2002
11. Zdroje obrázků:
Obr. 1: Vztah soustav
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 2: Stavba kosterního svalu
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 3: Relaxace a kontrakce sarkomery
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 4: Vápenaté pumpy
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 5: Stah hladké svaloviny
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 6: Řízení srdeční svaloviny
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 7: Dolní cesty dýchací
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 8: Přenos dýchacích plynů v plicním sklípku
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 5: Stah hladké svaloviny
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 10: Plicní objemy
AUTOR Eva Pláteníková
60Obr. 11: Játra
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 12: Jaterní tkáň
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 13: Stavba jaterního lalůčku
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 14: Funkce jater (hladina glukózy v krvi)
AUTOR Eva Pláteníkov
Obr. 15: Stavba vylučovací soustavy
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 16: Stavba nefronu
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 17: Tvorba moči
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 18: Exokrinní a endokrinní žláza
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 19: Působení hormonů
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 20: Jednoduchá zpětná vazba
AUTOR Eva Pláteníková
61Obr. 21: Složitá zpětná vazba
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 22: Hypotalamo-hypofyzární systém
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 23: Stavba neuronu
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 24: Stavba synapse
AUTOR Eva Pláteníková
Obr. 25: Neuroglie
AUTOR Eva Pláteníková, Adéla Kratochvílová
Obr. 26: Reflexní oblouk
AUTOR Eva Pláteníková