Úvod

Člověk je živý organizmus a jako takový se z hlediska genetiky nijak neliší od ostatních organizmů na naší planetě, a proto pro něj platí stejné biologické a genetické principy. Pes s  člověkem sdílí 80 % genů. Tyto geny řídí fungování jednotlivých buněk a základní uspořádání orgánů a orgánových soustav. Fyziologie buňky psa a člověka je shodná, stejně jako mnoho dalších fyziologických pochodů. 

Proč srdce člověka a psa? 

V lidské společnosti je pes více jak 11 tisíc let. Je prvním domestikovaným druhem živočicha. Vytvářením nových různých plemen psů se tak v populaci zakotvily i geny se škodlivými nutacemi, které zvyšují procento výskytu geneticky podmíněných onemocnění. Tyto objevy lze využít pro objasnění geneticky podmíněných nemocí u člověka, protože mnohé z těchto nemocí se vyskytují i v lidské populaci. 

I transplantace srdce člověka je v historii spjata s experimentální transplantací srdce psa. První experimentální transplantace srdce na psech byla provedena již v roce 1905. V současné době je transplantace srdce člověka zavedenou klinickou metodou pro řešení nevyléčitelně nemocného srdce.

OBSAH 

Úvod 
Co je srdce?
Poloha srdce
Osrdečník
Vnější popis srdce
Dutiny srdeční
Stavba srdeční stěny
Srdeční cévy
Převodní systém srdce
Inervace srdce
Funkce srdce – srdeční cyklus
Srdeční objemy, srdeční frekvence
Krevní tlak
Zevní projevy srdeční činnosti
Arteriální tep a pulsová vlna
Srdeční ozvy
Elektrická aktivita srdce
Elektrokardiografie   
Umístění elektrických svodů při měření EKG
Echokardiografie
Adaptace srdce
Vrozené srdeční vady
Získané srdeční vady
Ischemická choroba srdeční
Resuscitace
Závěr
Slovníček pojmů
Seznam obrázků
Zdroje

Co je srdce?

Srdce je jedním z nejdůležitějších orgánů jak v těle člověka, tak i psa. Srdce (cor) je centrální orgán kardiovaskulárního systému. Je to nepárový, dutý, svalnatý orgán tuhé konzistence, který pracuje jako sací a tlaková pumpa. Svou rytmickou činností se podílí na proudění krve v cévách a na udržování krevního tlaku.

Obr. č. 1 Kardiovaskulární systém člověka

Poloha srdce

Poloha srdce u člověka

U savců je srdce uloženo ve středohrudí (mediastinum), tzn. v hrudní dutině mezi plícemi (pulmo), hrudní kostí (sternum) a bránicí (diaphragma). Ve středohrudí je fixováno velkými cévami, které vychází z jeho základny, dále pak vazem spojujícím srdce a hrudní kost.

U člověka se srdce nachází asi ze 2/3 vlevo a z 1/3 vpravo od mediální osy. Srdeční sval je orientován ventrolaterálně, vlevo svým hrotem. Srdeční hrot kužele zasahuje do 5. mezižebří. Poloha hrotu se s věkem a dechovou aktivitou mění. Levá plocha srdce je přivrácená k hrudní kosti a k žebrům, pravá plocha srdce je přivrácená k bránici.

Obr. č. 2 Poloha srdce člověka

Poloha srdce u psa

Srdce psa zaujímá v hrudní dutině téměř horizontální polohu od třetího po šestý mezižeberní prostor. Dlouhá osa srdce s hrudní kostí svírá úhel 40°. Srdeční hrot směřuje kaudálně s odklonem do leva. Ve středohrudí je fixováno velkými cévami, které vychází z jeho základny, dále pak vazem spojujícím srdce s bránicí.

V porovnání s člověkem leží srdce více uprostřed. Ze 3/7 srdce leží na pravé straně hrudníku a 4/7 přechází na levou stranu.

Obr. č. 3 Poloha srdce psa

Osrdečník (pericardium)

Srdce je uloženo v pevném vazivovém vaku, který se těsně přikládá k zevní vazivové vrstvě srdce.

Je tvořen dvěma listy, vnitřním (lamina visceralis) a vnějším (lamina parietalis). Mezi oběma listy je nepatrná štěrbina (cavum pericardii), ve které se fyziologicky nachází jen několik kapek serózní tekutiny (liquor pericardii), která zmírňuje tření při pohybech srdce.

Viscerální list se nazývá epicardium a pokrývá povrch srdce. Je přirostlý slabou vrstvou vaziva.

Zevní list se nazývá pericardium, je složen ze dvou vrstev a nasedá na centurm tendineum (šlašitý střed) bránice.

Člověk

Osrdečník je připevněn vazem (ligamentum sternopericardiacum) k hrudní kosti.

Pes

Osrdečník je připevněn především k bránici vazem (ligamentum phrenicopericardiacum). K hrudní kosti jej připojuje pouze tenké mediastinum.

Obr. č. 4 Uložení srdce v osrdečníku, stavba osrdečníku

Vnější popis srdce

Dorzokraniálně jej tvoří základna, z které vystupují velké cévy, kterými proudí krev do srdce (žíly) a ze srdce (tepny). Tato část je tvořena pravou a levou srdeční předsíní (atrium dextrum et sinistrum). Kaudálně je tvořeno pravou a levou srdeční komorou (ventriculus dexter et sinister), které přecházejí v srdeční hrot (apex cordis).

Na srdci se rozlišuje vypouklá plocha přední (facies sternocostalis), spodní ležící na bránici (facies diaphragmatica), plocha zadní (facies vertebralis) a boční plochy obrácené k plicím (facies pulmonalis). Přední a zadní plochy do sebe přecházejí v srdečních okrajích. Pravý okraj (margo acutus) je ostřejší, levý okraj (margo obtusus) je zaoblený.

Z obou předsíní vybíhají na přední straně slepé choboty, ouška (auricula dextra et auricula sinistra). Povrchovou hranici mezi předsíněmi a komorami tvoří neúplná příčně orientovaná rýha (sulcus coronarius). Podélně na přední a zadní ploše srdce probíhají podélné rýhy, které rozdělují srdce na pravou a levou předsíň apravou a levou komoru (sulcus interventricularis anterior a sulcus interventricularis posterior). V žlábcích jsou uloženy hlavní koronární tepny a žíly a lymfatické cévy.

Člověk

Tvar srdce je kuželovitý. U dospělého člověka má velikost asi jako pěst a jeho hmotnost odvisí od množství srdeční svaloviny a subepikardiálního tuku a na tělesné kondici

Obr. č. 5 Srdce člověka

Pes

Tvar srdce je oválný s výrazně tupým hrotem. Srdce představuje skoro 1 % živé hmotnosti zvířete.

Obr. č. 6 Srdce psa

Dutiny srdeční

Srdeční předsíně (atria cordis)

Pravá předsíň (atrium dextrum) se skládá ze dvou oddílů. Do zadního ústí velké žíly a rozšířené vyústění srdečních žil (vv.cavae a sinus coronarius), přední oddíl představuje vlastní předsíň, která se směrem dopředu otevírá pomocí otvoru ostium atrioventriculare dextrum do pravé komory. Otvor je funkčně rytmicky uzavírán trojcípou chlopní. V mezipředsíňové přepážce (septum interatriale) se nachází oválná jamka (fossa ovalis), která odpovídá otvoru (foramen ovale), kudy před narozením proudí krev z pravé předsíně do levé předsíně. Z pravé předsíně vybíhá směrem dopředu pravé ouško (auricula dextra).
Levá předsíň (atrium sinistrum) je podkladem velké části srdeční základny (basis cordis). S výjimkou ouška má hladkou stěnu. Dorsokraniálně vstupují do levé předsíně plicní žíly (vv.pulmonales). Na přední stěně se otevírá otvor ostium atrioventriculare sinistrum, kterým levá předsíň komunikuje s levou komorou. Na přední stěně se vyklenuje auricula sinistra.

Srdeční komory (ventriculi cordis)

Pravá komora (ventriculus dexter) svoji základnou nasedá na pravou předsíň a směrem k srdečnímu hrotu se zužuje. Mediální stěnu komory tvoří septum interventriculare. Z pravé předsíně vtéká do pravé komory krev přes ostium atrioventriculare dextrum. Otvor uzavírá trojcípá chlopeň, valva tricuspidalis. Skládá se ze tří cípů a je ukotvená šlašinkami (chordae tendineae) na papilární svaly. Odtok krve z pravé komory do truncus pulmonalis umožňuje ostium trunci pulmonalis, které je opatřeno poloměsíčitou chlopní (valva trunci pulmonalis). Chlopeň se skládá ze tří poloměsíčitých řas.

Levá komora (ventriculus sinister) má o mnoho silnější stěnu než stěna komory pravé. Dosahuje až do srdečního hrotu. Z levé předsíně vtéká krev do levé komory přes ostium atrioventriculare sinistrum. Otvor je uzavřen dvojcípou (mitrální) chlopní (valva bicuspidalis s. mitralis). Je tvořena dvěma cípy, které jsou zakotveny ve stěně levé komory pomocí šlašinek do papilárních svalů. Ostium aortae uzavírá výtokovou část levé komory. Otvor do aorty je opatřen poloměsíčitou chlopní aorty (valva aortae). Za ní se z aorty odstupují věnčité tepny.

Člověk

Horní a dolní dutá žíla vstupující do pravé předsíně se nazývá v. cava superior et v. cava inferior. Do levé předsíně ústí čtyři plicní žíly.

Obr. č. 7 Průřez psím srdcem

Pes 

Horní a dolní dutá žíla stupující do pravé předsíně se nazývá v. cava cranialis et v. cava caudalis. Sinus coronarius je nevýrazný. Do levé předsíně ústí plícní žíly pěti až šesti otvory.

Stavba srdeční stěny

Stěna srdeční se skládá ze tří vrstev: endokardu, myokardu a epikardu.

Endocardium, nitroblána srdeční je tenká, hladká a lesklá vazivová blána, která vystýlá všechny dutiny srdeční a pokrývá také povrch všech srdečních chlopní. Je tvořen jednou vrstvou plochých endotelových buněk. Tloušťka endokardu kolísá. V předsíních je endokard silnější nežli v komorách, v levé polovině srdce je silnější než v pravé polovině.

Myocardium, svalovina srdeční tvoří svalový základ srdce. Je tvořena zvláštním druhem svalové tkáně. Svalové buňky, kardiomyocyty, se rozvětvují a svými výběžky se opět spojují a tvoří tak v srdečním svalu prostorovou síť.

Svalovina předsíní má dvě vrstvy, povrchovou a hlubokou. Povrchová vrstva je společná pro obě předsíně a vytváří pruhy ve směru horizontálním a vertikálním. Hluboká vrstva je samostatná pro každou předsíň a je tvořena různě probíhajícími svalovými snopci.

 
Svalovina komor je silnější a tvořena třemi vrstvami. Snopce povrchové vrstvy vytváří levotočivé závity a jdou přes obě komory. Na srdečním hrotu vlákna pronikají přes střední vrstvu a vytváří vnitřní podélnou vrstvu papilárních svalů. Střední vrstva je tvořena cirkulárně probíhajícími svalovými snopci a je dvakrát až třikrát silnější v levé komoře.
Svalovina srdeční je rozdělena na pracovní myokard, který provádí kontrakce srdečních oddílů a na myokard vodivý, který je podkladem pro převodní systém srdeční.

Srdeční skelet tvoří oporu srdeční svaloviny. Všechny svalové snopce odstupují a upínají se na srdeční skelet. Stabilizuje uložení chlopní, pohyb aorty a truncus pulmonalis.

Základem srdečního skeletu jsou snopce tuhého vaziva. Tvoří jej čtyři vazivové prstence a dvě vazivové ploténky. V obvodu atriovenricularis dexter et sinister jsou vazivové prstence (anulus fibrosus dexter, anulus fibrosus sinister), na které se upevňují cípy dvojcípé a trojcípé chlopně. Také odstupové otvory velkých tepen (aorty a truncus pulmonalis) jsou opatřeny podobnými vazivovými prstenci (anulus aorticus a anulus trunci pulmonalis), na které se připojují cípy příslušných poloměsíčitých chlopní. Vazivové prstence se stýkají v trojúhelníkovitých vazivových ploténkách trigonum fibrosum sinistrum a trigonum fibrosum dextrum.

Pes

Obě trigona fibrosa (vazivové prstence) mají chrupavky, které u starších psů kalcifikují.

Obr. č. 8 Uspořádání srdeční svaloviny

Srdeční cévy

Srdeční tepny (arteriae coronariae cordis)

Tepenné zásobení stěny srdeční zajišťují dvě věnčité tepny, které odstupují z počátečního oddílu vzestupné aorty a kladou se do příslušného sulcus coronarius. Jsou uloženy na povrchu myokardu a většinou jsou obaleny vrstvou tukové tkáně.

U člověka i psa je průběh aa.coronariae cordis přechodného typu, tzn. že věnčité tepny se místy zanořují do myokardu a jsou tedy v různě velkém rozsahu přemostěny pruhy myokardu. Tato místa představují místa zvýšené zátěže tepenné stěny. U člověka i psa může docházet k variacím koronárních tepen v místě odstupu, počtu, větvení zásobení částí srdce.

Srdeční žíly (venae cordis)

Srdeční žíly odvádějí krev ze stěny srdeční a dělíme je do tří skupin: žíly ústící do sinus coronarius, žíly odvádějící krev do pravé předsíně a žíly, které se otevírají přímo do srdečních dutin. Sinus coronarius cordis je hlavní žilou srdce a vzniká soutokem několika žilních kmenů.

Pro zásobování srdce se u člověka využívá 5% objemu krve vypuzované levou komorou. U psa je toto procento vyšší a závisí na kondici zvířete.

Uzávěr některé větve koronárního řečiště znamená infarkt myokardu.

Mízní cévy srdce

Mízní cévy tvoří ve stěně srdce tři navzájem propojené lymfatické sítě. Mízu z těchto sítí odvádí dva mízní kmeny, které pokračují do předních mediastinálních uzlin.

Obr. č. 9 Rozvětvení věnčitých cév u člověka

Převodní systém srdce

Převodní systém srdeční (excitomotorický aparát) je tvořen zvláštním typem myokardu. Jeho buňky mají schopnost tvořit rytmické vzruchy, které jsou podnětem k rytmickým svalovým stahům předsíní a komor (systola x diastola).

Převodní systém se skládá z několika základních součástí:

Nodus sinuatrialis (Keith-Flackův sinusový uzlík) leží ve svalovině pravé předsíně. Zde vznikají automaticky vzruchy, které jsou dalšími částmi převodního systému rozváděny do pracovního myokardu. Je hlavním udavatelem srdečního rytmu.

Nodus atrioventricularis (předsíňokomorový uzlík Aschoff-Tawarův) leží v pravé předsíni pod endokardem septa a navazuje na další část převodního systému fasciculus atrioventricularis.

Fasciculus atrioventricularis (Hisův svazek) je proužek vodivého myokardu, který prostupuje drobným otvorem mezikomorového septa a představuje jedinou řádnou spojku mezi myokardem předsíní a myokardem komor. Jeho dvě raménka směřují k myokardu pravé a levé komory, kde rozpadají do sítě Purkyňových vláken. Purkyňova vlákna končí u pracovního myokardu komor.

Projevy činnosti převodního systému srdečního jsou graficky zachytitelné (elektrokardiografie).

Součástí převodního systému jsou i spoje přídatné, které v případě funkčnosti mohou být příčinou poruch srdeční činnosti.

Obr. č. 10 Převodový systém srdce

Inervace srdce

Srdce je inervováno autonomním nervovým systémem, který působí na převodní systém a na stěnu srdečních cév.

Sympatická a parasympatická nervová vlákna tvoří dvě smíšené pleteně ovlivňující frekvenci srdečního rytmu a prokrvení stěny srdeční.

Sympatická vlákna aktivují organismus, zvyšují frekvenci srdečních stahů, zrychlují srdeční činnost. Způsobují vasodilataci věnčitých tepen.

Parasympatická (vagová) vlákna zpomalují srdeční činnost. Způsobují vasokonstrikci věnčitých tepen.

Sympatická a parasympatická vlákna mají opačný účinek na věnčité tepny než na všech ostatních tepnách. Zlepšuje se tím prokrvení stěny srdeční při zvýšené srdeční činnosti.

Senzitivní vlákna jsou připojena k sympatickým a parasympatickým a vedou podněty ze srdce. Nejčastěji mohou za prudkou bolest při hypoxii srdečního svalu.

Kromě nervů se na řízení srdce podílí i hormony. V předsíních jsou endokrinní buňky, které tvoří hormon podílející se na regulaci tlaku a objemu protékající krve.

Obr. č. 11 Nn. cardiaci

Funkce srdce – srdeční cyklus

Srdce pracuje nepřetržitě. Střídavými pohyby při kontrakci a ochabnutí srdečního svalu vykonává funkci čerpadla, které uvádí krev v cévách do pohybu.

Kontrakce srdečního svalu se nazývá systola a ochabnutí diastola. Průběh srdečního cyklu, lze rozdělit na fázi systoly a diastoly.

Při systole srdečních předsíní se svalovina smrští a za zvýšeného tlaku se krev vhání do komor, které jsou v diastole. Ústí žil do předsíně se vlivem vysokého tlaku sevřou a zabrání zpětnému toku krve. Otevřou se atrioventrikulární chlopně a krev přes síňokomorové otvory proudí do komor. Chlopně jsou otevřeny při systole předsíní, při systole komory se zavírají a brání zpětnému toku krve z komor do předsíní.

Následuje systola komor při částečné diastole předsíní. Zpětný pohyb krve uzavře atrioventrikulární chlopně a zahájí se tzv. napínací fáze, při které stoupne tlak uvnitř komor. Dále se otevřou poloměsíčité chlopně a krev je vypuzená do tepen, je to tzv. vypuzovací fáze.

Po vypuzení krve z komor se zpětným tlakem uzavřou poloměsíčité chlopně. Chlopně jsou otevřeny při systole komor a zabraňují zpětnému proudění krve a uzavírají se při diastole komory. Nastává krátká diastola celého srdce.

Člověk

Délka srdečního cyklu záleží na rychlosti srdečního rytmu a pohybuje se v rozmezí od 0,75 do 1 s.

Pes

Délka srdečního cyklu záleží na rychlosti srdečního rytmu a pohybuje se v rozmezí od 0,5 do 0,75 s.

Obr. č. 12 Srdeční cyklus

Srdeční objemy, srdeční frekvence

Měřítkem srdečního výkonu je systolický (tepový) objem, což je celkové množství krve, které je vypuzováno po dobu jedné systoly do krevního oběhu při jednom srdečním stahu.

Člověk

Tepový objem je asi 70 ml krve, z tohoto množství se přibližně 20 % krve dostává do věnčitých tepen a zbývajících 80 % je pumpováno do těla.

Pes

Tepový objem psa vážícího 20 kg je asi 11 ml. Každý den tak srdce uvede do pohybu 1,5 t krve.
Znásobením systolického objemu počtem tepů (srdečních stahů) během jedné minuty se vypočítá minutový objem nebo-li srdeční výdej.
Množství krve, protékající srdcem za 1 minutu v klidu závisí na věku, pohlaví, trénovanosti organismu apod.

Člověk

U člověka toto množství představuje přibližně 5 – 6 litrů za minutu (průtok 83 ml/s).

Pes

U psa je tento objem 1,5 až 5 litrů za minutu. Srdeční frekvence je počet srdečních stahů za minutu. Klidová srdeční frekvence u člověka je 60 - 90 tepů/min a u psa 80 – 120 tepů/min

Schéma ovlivnění minutového objemu

Krevní tlak

Tlakový rozdíl potřebný pro plynulý tok krve v arteriích umožňuje kontraktilní činnost srdce.

Krevní tlak je síla, která působí na stěnu cév. Je výsledkem součinnosti srdeční aktivity a periferního odporu. Charakterizuje jej tlak systolický, diastolický a střední tlak.

Tlak systolický je tlak, který lze zjistit při vypuzování krve do oběhu při vypuzovací fázi.

Tlak diastolický je tlak, je v arteriálním řečišti při srdeční diastole.

Střední tlak lze vypočítat z hodnot systolického a diastolického tlaku. Střední tlak = diastolický tlak + (systolický – diastolický tlak):3 Krevní tlak se mění v závislosti na metabolických nárocích organizmu.

Člověk

Fyziologická hodnota systolického tlaku je 120 mm Hg, diastolického tlaku 80 mm Hg a středního tlaku v klidu je 93 mm Hg. Měření se provádí např. deformačním tonometrem nebo osciometricky.

Pes

Průměrný systolický tlak psa je 120 mm Hg, diastolický tlak je 70 mm Hg a hodnota středního tlaku je 87 mm Hg. Fyziologická hodnota velice závisí na plemeni vyšetřovaného psa. Metodou používanou k měření systolického i diastolického tlaku je oscilometrie. Vyšetření Dopplerem slouží k zjištění pouze systolického tlaku.

Obr. č. 13 Měření krevního tlaku

Zevní projevy srdeční činnosti

I na povrchu těla lze zaznamenat činnost srdce. Zevní projevy srdeční činnosti jsou elektrické, mechanické a akustické.

Podstatou elektrických projevů jsou akční potenciály (elektrické změny), které je možné měřit nejen na určitých orgánech těla, ale také přímo na povrchu těla.

Zařízení, schopné měřit a zapisovat elektrické změny, probíhající při činnosti srdce a měřící elektrickou aktivitu srdeční činnosti, jsou tzv. elektrokardiografy a prováděný záznam je elektrokardiogram (tzv. EKG).

Akustickými projevy srdce jsou především srdeční ozvy určující začátek a konec systoly a srdeční šelesty v případě nedovírání nebo zúžení chlopní.

Srdeční zvuky se zjišťují auskultací či fonokardiografem.

Mechanickými projevy srdeční činnosti jsou arteriální puls, žilní puls, úder srdečního hrotu, který odpovídá začátku mechanické systoly apod.

Arteriální tep (puls) a pulsová vlna se měří palpací na povrchově uložené tepně popř. sfygmograficky.

Obr. č. 14 Záznam elektrických změn vznikajících při činnosti srdce

Arteriální tep a pulsová vlna

Tep (puls) se šíří cévami jako pulsní vlna, která postupuje rychleji než pohyb krve. Tepová frekvence odpovídá frekvenci srdečních systol. Vyšetřuje se palpačně na dostupné tepně a výsledek se vyjadřuje počtem frekvencí za minutu. Počet tepů je rozdílný a závisí na stáří, pracovním výkonu, psychice apod. Frekvence pulzu lze zjistit podle srdečních ozev auskultací, ale nelze posoudit kvalitu, pouze frekvenci. Puls se měří na periferních tepnách.

Sfygmografie je grafický záznam tepenného pulsu. Snímač je umístěný nad tepnou a je napojen na elektrokardiografický přístroj a puls se zaznamenává současně s EKG.

Člověk

Klidový puls se pohybuje v rozmezí 60 až 80 tepů za minutu. Může se měřit palpací na tepně spánkové, krční, pažní, vřetenní (a. radialis), stehenní, podkolenní, holenní. V praxi se nejčastěji měří na a. radialis.

Pes

Puls u psa se měří palpací na stehenní tepně (a. femoralis), popřípadě auskultací srdce. U malého psa se pohybuje v rozmezí 100 až 130 tepů za minutu a u velkého psa 70 až 100 tepů za minutu.

Obr. č. 15 Měření tepu na a. femoralis u psa

Srdeční ozvy

Zvuky vznikající při srdeční činnosti se přenášejí na hrudní stěnu jako ozvy. Jsou to krátké zvuky, trvající asi 0,1 s. K jejich hodnocení se využívá metoda auskultace. Při smrštění komorového myokardu a uzavření cípatých chlopní vzniká systolická ozva (I. Ozva). Je delší, hluboká a tlumená. Ozva vznikající při uzávěru poloměsíčitých chlopní aorty a plícnice se nazývá diastolická ozva (II. Ozva). Tato je kratší a jasnější. Místa nejlepší slyšitelnosti se označují jako puncta optima. Přídatná třetí a čtvrtá ozva vznikající vibrací myokardu není u zdravého jedince slyšitelná. Lze ji zaznamenat pouze fonokardiografií.

Delší abnormální zvuky, které vznikající při poruchách srdeční činnosti se nazývají šelesty. Dělí se podle lokalizace, převažují frekvence vibrací, podle intenzity.

Srdeční ozvy registruje fonokardiografie. Používají se velmi citlivé mikrofony a filtry, které mohou odhalit vrozené i získané choroby.

Člověk

Optimální poslechové místo systolické ozvy je přímo nad srdečními komorami ve 4. a 5. mezižebří. Zvukové vlny diastolické ozvy jsou přenášeny krví, proto poslechová místa jednotlivých chlopní jsou odlišná a nacházejí se v 2. mezižebří.

Pes

Místo maximálního srdečního úderu je mezi 3. a 5. mezižebřím. Puncta optima lze rozlišit pouze u velkých plemen.

Obr. č. 16 Optimální místa poslechu srdečních ozev u člověka

Obr. č. 17 Místo maximálního srdečního úderu u psa

Elektrická aktivita srdce

Mezi základní vlastnosti srdečního svalu patří vodivost, automacie, dráždivost, stažlivost, rytmicita a neunavitelnost. Funkční jednotkou srdeční svaloviny je srdeční svalové vlákno, které reaguje na elektrický podnět vzruchem. Svalová vlákna převodní soustavy mají schopnost vzruch i samovolně tvořit. Povrchové membrány vláken srdeční svaloviny jsou propojeny interkardiálními disky, což umožňuje rychlé vedení vzruchu. Srdeční vlákna reagují podle zákona „vše nebo nic“, tzn, že reagují podrážděním všech svalových buněk nebo vůbec. Mechanismus šíření vzruchů spočívá ve vytvoření akčního potenciálu, kdy dochází ke změnám elektrického membránového napětí buněk. Elektrické potenciály (akční potenciály) tvořené jednotlivými buňkami srdečního svalu se šíří okolními tkáněmi až na povrch těla. Tak lze zaznamenat elektrickou aktivitu srdce vhodně umístěnými elektrodami z povrchu těla.
Zaznamenávání elektrických změn se nazývá elektrokardiografie a jejich záznam elektrokardiogram (EKG).

Obr. č. 18 Fáze srdečního akčního potenciálu.

Obr. č. 19 Akční potenciál srdce

Všechny poruchy tvorby vzruchu, tzn. rytmy s atypickým místem vzniku vzruchu, nefyziologické frekvence apod., a dále veškeré poruchy vedení vzruchu se označují jako arytmie.

Elektrokardiografie (EKG)

EKG může informovat o poloze srdce, tepové frekvenci, rytmu, původu a šíření vzruchů a poruchách těchto dějů.
Akční potenciály, které jsou podkladem EKG, vznikají na rozhraní mezi podrážděnými a nepodrážděnými částmi myokardu.
Pomocí končetinových a hrudních svodů EKG lze zobrazit okamžitý časový průběh sumarizace elektrických potenciálů, které se dostávají na povrch těla.
Záznam standardní EKG křivky je charakterizován jednotlivými vlnami, kmity a intervaly. Jednoduchý elektrokardiogram slouží k získání základních informací o elektrické aktivitě srdce.

Obr. č. 20 Popis elektrokardiogramu

Obr. č. 21 Fyziologická EKG křivka člověka

Obr. č. 22 Fyziologická EKG křivka psa

Umístění elektrických svodů při měření EKG
Umístění elektrických svodů při měření EKG člověka

Používá se 12 svodové EKG:         Obr. č. 23 Zapojení svodů

Bipolární končetinové (standardní) svody se umísťují na končetině a dávají tzv. Einthovenův trojúhelník. Zjišťují rozdíly potenciálů mezi dvěma elektrodami.

Unipolární svody zjišťují potenciály z jednoho místa (diferentní elektroda) proti druhému místu (indiferentní elektroda). Umístění diferentních elektrod je shodné se standardními svody. Nejdůležitějšími unipolárními svody jsou svody hrudní.

Umístění elektrických svodů při měření EKG psa

U psa se využívají končetinové svody bipolární (I, II, III) a unipolární (aVR, aVL, aVF). Umístění elektrod je v Einthovenově trojúhelníku. Hrudní svody se označují C1 –C6.

Obr. č. 24 Končetinové svody

 Obr. č. 25 Hrudní svody

Echokardiografie (ECHO)

ECHO využívá ultrazvukových vln k dvojrozměrnému nebo trojrozměrnému vyšetření srdce. Vyšetření, přiložením sondy na hrudník, umožňuje zobrazit jednotlivé srdeční oddíly a chlopně, jejich strukturu, velikost a funkci. Odrazy ultrazvuku ze srdce jsou analyzovány přístrojem a převedeny na pohybující se obrázek. K posouzení průtokových parametrů je využíván dopplerovský princip.

Obr. č. 26 Princip ultrazvukového měření orgánů

Obr. č. 27 ECHO srdce

Člověk Obr. č. 28 Měřění ECHO

Obr. č. 29 Měření ECHO

Adaptace srdce

Přizpůsobení srdce na vyšší zátěž je provázeno morfologickými a funkčními změnami. Tyto změny souvisejí s trénovaností organizmu. Výrazné změny jsou způsobeny vytrvalostním tréninkem.

Fyziologické zvětšení srdce neboli fyziologická hypertrofie je spojena s rozšíření srdečních komor tzv. regulativní dilatací. Zvětšuje se především levá komora.

Funkční změny se týkají srdeční frekvence (SF), systolického objemu srdečního (SV), minutového srdečního objemu(Q).

Člověk

Pes

Kardiovaskulární systém se adaptuje podle druhu tréninkové zátěže. Při vytrvalostních adaptačních podnětech pracuje srdce ekonomičtěji. Vzniká hypertrofie a regulační dilatace srdce, zvětšuje se tím i systolický a minutový objem a snižuje se srdeční frekvence.

Obr. č. 30 Telemetrické měření při tréninku

Princip radiové telemetrie spočívá ve snímání signálu, který vysílá malé zařízení připevněné ve vestě zvířete. Vysílaný signál zachytí radiový přijímač.

Vrozené srdeční vady

Vrozené srdeční vady (VSD) patří do skupiny vrozených vývojových vad. Při vývoji srdce u člověka i psa v prenatálním období jedince dochází k odchylkám od normálního prenatálního vývoje. Odchylky překračují běžnou míru variability a jsou pro svého nositele patologické. Vrozená vada může narušovat jak normální morfologii orgánu, tak i jeho funkci. Vzniká vlivem genetických faktorů, faktorů vnějšího prostředí nebo oběma skupinami faktorů.

Člověk

Vrozené srdeční vady patří k nejčastěji se vyskytujícím vrozeným vývojovým poruchám.

Pes

Četnost výskytu vrozených srdečních vad je vždy vztažena ke sledované populaci ne k celkové populaci daného postiženého plemene. Z vnitřních faktorů má největší význam dědičnost, protože souvisí se šlechtěním psích plemen. V populaci psů pak dochází k udržování určitých genetických dispozic pro výskyt srdečních vad.

Onemocnění vyskytující se u člověka i psa:

Otevřená Botallova dučej (ductus arteriosus patens) PDA
Při PDA nedochází k uzavření cévy spojující plicnici a aortu, která je důležitá v krevním oběhu plodu. Umožňuje obcházet krevní oběh plícemi zkratem z plicnice do aorty.

Obr. č. 31 PDA

Koarktace aorty (aortální stenóza)

Při aortální stenóze dochází k částečné neprůchodnosti toku krve z levé srdeční komory přes aortu, která vede krev do celého těla.

Zúžení zatěžuje levé srdce.

Obr. č. 32 aortální stenóza

Defekt sept síní a komor

Defekty se vyskytují na úrovni septa síní nebo svalové části komorového septa. Toto způsobuje abnormální tok krve v srdci. Krev proudí přes zkrat ve směru tlakového gradientu na úrovni zkratu. Malé defekty se projevují jen šelestem, který ale není slyšet hned po narození.

Obr. č. 33 Defekt komorového septa

Fallotova tetralogie

Fallotova tetralogie je kombinací čtyř vad: pulmonální stenóza při výtoku z pravé komory, defekt komorového septa, aorta přemístěna vpravo nasedající nad defekt a hypertrofie pravé komory. Pro zvýšený tlak v pravé komoře dochází k pravo-levému zkratu na úrovni defektu komorového septa.

Obr. č. 34 Tetralogie dle Fallota

Získané srdeční vady

Onemocnění srdečních chlopní různého původu vedou k narušení jejich funkce. Každá chlopeň může být postižena nedomykavostí nebo zúžením. Nedomykavost dovoluje zpětný tok krve v době uzavření chlopně a zúžení naopak klade odpor toku krve při otevřené chlopni.

Člověk 

Nedomykavost mitrální chlopně

Je druh mitrální vady revmatického původu nebo způsobené degenerativními změnami chlopní s kalcifikací, dysfunkcí papilárních svalů, rupturou šlašinek. Degenerativní změny chlopně způsobují nedostatečný uzávěr síňokomorového otvoru a to vede při stahu komory k zpětnému toku krve z levé komory do síně. Poslechově se projevuje šelesty.

Pes

Insuficience mitrální chlopně Patří mezi nejčastější onemocnění srdce u starších psů. Řadí se i mezi dědičná onemocnění. Psi často dobře kompenzují celé roky mitrální regurgitaci způsobenou degenerací mitrální chlopně.

Obr. č. 35 Nedomykavost mitrální chlopně

Hypertrofie srdečních komor

Hypertrofie srdečních komor se projevuje zesílením stěny levé komory nad 12 mm, pravé komory nad 5 mm.

Hypertrofie je způsobena při odporové zátěži např. u aortální stenózy nebo při objemové zátěži např. u aortální nebo mitrální insuficience.

Diagnostika hypertrofie komor je důležitá, protože ukazuje na dlouhodobé zatížení.

Obr. č. 36 Hypertrofická kardiomyopatie levé komory

Ischemická choroba srdeční

Ischemická choroba srdeční (ICHS) je soubor patologických jevů, pro které je společné nedostatečné prokrvení srdečního svalu, tzv. ischemie. Je způsobena uzávěrem přívodné tepny. Následkem toho dojde k porušení zásobování srdce kyslíkem. Rozlišuje se akutní a chronická forma ICHS.

 
Do skupiny akutních forem ICHS patří infarkt myokardu. Jedná se o nekrózu myokardu v důsledku uzávěru koronární tepny trvající alespoň 20 až 40 minut.

Obr. č. 37 Lokalizace infarktu myokardu u člověka

Člověk

Nejčastější příčinou ICHS je snížený průtok krve koronárními arteriemi, způsobený koronární aterosklerózou. Pláty pozměněného vaziva se ukládají uvnitř cévy a zužují lumen cév.

Obr. č. 38 Aterosklerotická céva

Pes

ICHS se vyskytuje ve srovnání s člověkem méně často. Důvodem je nejen nižší výskyt rizikových faktorů jako u člověka. Ale i obtížnější diagnostikovatelnost. Rovněž i rozvětvení koronárních tepen v myokardu psů umožňuje ve srovnání s člověkem lepší prokrvení. Nejčastější příčinou vzniku ICHS je embolie.

Resuscitace člověka

Řetězec přežití (obr. č.   39)

Kardiopulmonální resuscitace (AED)

Resuscitace psa

Resuscitace psa

Obr. č. 40 Kardiopulmonální resuscitace psa

Závěr

Přestože člověk a pes jsou vzhledově značně odlišní, nejsou ve fungování samotného organismu významnější rozdíly. V těle psa, stejně jako u ostatních savců, je v oběhové soustavě krev poháněna komorovým čerpadlem, srdcem. Srdeční činnost psa je stejně jako u člověka řízena převodním systémem a zevní projevy srdeční činnosti jsou elektrické, mechanické a akustické.

U člověka i u psa se vyskytují obdobné vrozené a získané vývojové vady srdce. Znalosti získané o těchto onemocněních srdce jsou pak prospěšné jak v humánní, tak i ve veterinární medicíně. Specifický výskyt dědičných onemocnění je zejména u jednotlivých plemen psů.

Pes přináší svému majiteli více pohybu, změnu životního stylu a pozitivní účinek na kardiovaskulární systém.

Slovníček pojmů

Aa. coronariae cordis – věnčité tepny jsou srdeční tepny přivádějící krev do srdeční svaloviny. 
AED – automatizovaný externí defibrilátor určený pro širokou veřejnost, který dodá srdci ve stavu komorové fibrilace, či komorové tachykardii řízený výboj sloužící k obnovení normálního srdečního rytmu. 
Anulus aorticus – prstenec poloměsíčité chlopně aorty.
Anulus fibrosus dexter et sinister – vazivové prstence u síňokomorového ústí.
Anulus trunci pulmonalis – prstenec poloměsíčité chlopně plícnice.
Aorta – srdečnice je největší a nejdelší tepna v těle savců, rozvádějící krev z levé srdeční komory do celého těla. 
Apex cordis – srdeční hrot je část srdce vybíhající doleva.
Atrium dextrum et sinistrum – pravá a levá srdeční předsíň tvoří srdeční základnu.
Auricula dextra et sinistra – pravé a levé srdeční ouško vybíhající z pravé a levé předsíně.
Auskultace – vyšetření poslechem.
Cavum pericardii – štěrbinovitý prostor mezi oběma listy perikardu.
Centrum tendineum – šlašitý střed bránice.
Diaphragma – bránice je svalo-šlachová blána oddělující u savců orgány hrudního koše a břicha.
Diastola – fáze srdečního klidu, při níž dochází k ochabnutí srdeční svaloviny mezi dvěma stahy.

Dilatace – rozšíření, roztažení dutých orgánů, je způsobena ochabnutím stěny orgánu nebo při patologickém hromadění obsahu nad překážkou.
Ductus arteriosus patens – vrozená srdeční vada, při které nedošlo k uzavření cévy spojující plicnici a aortu.
Echokardiografie – ECHO je zobrazovací metoda využívaná k ultrazvukovému vyšetření srdce.
Einthovenův trojúhelník – hypotetický trojúhelník, jeho vrcholy tvoří elektrokardiografické svody a v jeho pomyslném těžišti leží srdce. 
Elektrokardiografie – EKG je základní vyšetřovací metoda v kardiologii, kterou se snímá elektrická srdeční aktivita v podobě časového záznamu EKG křivek.
Endocardium – endokard je vnitřní srdeční vrstva vystýlající srdeční dutiny.
Facies diaphragmatica – pravá plocha srdce přivrácená k bránici.
Facies pulmonalis – levá plocha srdce přivrácená k plíci.
Facies sternocostalis – levá plocha srdce přivrácena k hrudní kosi a žebrům.
Fasciculus atrioventricularis – Hisův svazek je součást převodního systému srdečního, která převádí vzruch z předsíní na komory.
Fonokardiografie – metoda umožňující grafické znázornění zvuků.
Foramen ovale – otvor v srdeční přepážce mezi levou a pravou předsíní během embryonálního vývoje.
Hypertrofie - patří mezi progresivní změny a dochází k ní při zvýšených funkčních nárocích na tkáň, projevuje se zvětšením buněk a orgánů.
Choradae tendineae – šlašinky jsou tenké výběžky spojující cípy srdečních chlopní se stěnou komor.

Insuficience – nedostatečnost, selhávání, pokles funkce orgánu či orgánového systému. 
Ischemie – je místní nedokrevnost tkání a orgánů, která má příčinu v uzávěru přívodné tepny. 
Kardiomyocyt – srdeční buňka je základní stavební jednotkou.
Kardiopulmonální resuscitace – KPR je metoda, jejíž pomocí oddalujeme klinickou smrt a zamezujeme nevratným poškozením životně důležitých orgánů.
Kardiovaskulární systém – oběhová soustava zajišťující transport živin, plynů a odpadních látek z tkání nebo do tkání.
Krevní tlak – je tlak, kterým působí krev na stěnu cévy, kterou protéká a je vytvářen působením srdce. 
Lamina parietalis – pericardium - nástěnný list, pokrývající vnitřní, k srdci přivrácený povrch dutiny perikardu.
Lamina visceralis – epicardium – vnitřní list, který je srostlý s povrchem srdce a tvoří lesklý povrch srdeční stěny. 
Ligamentum phrenicocardiacum – vaz u malých zvířat spojující srdce s bránicí
Liguamentum sternopericardiacum – vaz spojující srdce s hrudní kostí
Liquor pericardii – serosní tekutina v dutině perikardu, která zvyšuje vzájemnou skluznost obou listů při pohybech srdce. 
Margo abtusus – levý zaoblený okraj srdce.
Margo acutus – pravý ostrý okraj srdce.
Mediastinum – mezihrudí je prostor ve středu hrudní dutiny ohraničen vpředu hrudní kostí, vzadu páteří.

Minutový objem – minutový výdej srdeční, je objem krve, který je vypuzen komorou do krevního oběhu za jednu minutu. 
Myocardium – myokard je prostřední vrstva srdeční stěny, srdeční sval tvořený příčně pruhovanou svalovinou srdeční.
Nekróza – je intravitální odúmrť tkáně, postihuje skupiny na sebe navzájem naléhajících buněk a vzniká jako následek nevratného poškození buněk. 
Nodus atrioventricularis – síňokomorový atrioventrikulární uzel je součást převodního systému srdečního, místo převodu vzruchu z předsíní na komory. 
Nodus sinuatrialis – sinoatriální sinusový uzel je součást převodního systému srdečního udávajícího základní rytmus. 
Ostium aortae – vyústění aorty uzavřené poloměsíčitou chlopní.
Ostium atrioventriculare dextrum et sinistrum – ústí srdečních předsíní do srdečních komor, jeho součástí jsou srdeční chlopně. 
Ostium trunci pulmonalis – vyústění plicní tepny uzavřený poloměsíčitou chlopní.
Palpace – vyšetření pohmatem.
Parasympatikus – součást autonomního nervového systému, který se podílí na řízení činnosti vnitřních orgánů a cév, zpomaluje srdeční činnost. 
Pericardium – osrdečník je vak obalující srdce.
Pulmo – plíce je párový orgán, který umožňuje výměnu plynů mezi krví a vzduchem.
Resuscitace – oživování je soubor úkonů, prováděných v rámci první pomoci v případě, že postižená osoba je v bezvědomí, nedýchá a má zastavenou srdeční činnost. Cílem je obnovit základní životní funkce.

Senzitivní vlákna – jsou připojena k sympatickým a parasympatickým nervovým vláknům a vedou podněty ze srdce.
Septum interatriale – mezipředsíňová přepážka oddělující levou a pravou srdeční předsíň.
Septum interventriculare – mezikomorová přepážka oddělující levou a pravou srdeční komoru.
Sfygmografie – metoda umožňující grafický záznam tepenného pulsu.
Sinus coronarius – tlustý žilní splav srdce ústící do pravé síně, do kterého ústí další srdeční žíly. 
Srdeční frekvence – je počet srdečních stahů za časovou jednotku, nejčastěji za minutu. 
Srdeční ozvy – jsou zvuky provázející srdeční činnosti, způsobené vibrací krve, chlopní a stěn komor.
Stenóza – patologické zúžení průsvitu dutého orgánu nádorem, zánětem nebo jiným onemocněním. 
Sulcus coronarius – zářez na povrchu srdce oddělující v základně předsíně od komor, ve kterém vedou hlavní koronární cévy.
Sulcus interventricularis anterior et posterior – zářezy probíhají podélně na přední a zadní ploše srdce, ve kterých probíhají kmeny koronárních tepen, lymfatických cév a žil.
Sympatikus – součást autonomního nervového systému, který se podílí na řízení činnosti vnitřních orgánů a cév, zrychluje srdeční činnost. 
Systola – fáze srdečního cyklu, při níž dochází ke kontrakci srdeční síně nebo komory s vypuzováním krve. 
Systolický objem – tepový objem je objem krve vypuzený jednou srdeční komorou do krevního oběhu při jednom srdečním stahu.

Trigonum fibrosum dexter et sinister – vazivové propojení mezi prstenci.
Truncus pulmonalis – plícnice je tepna, která odstupuje z pravé srdeční komory a vede odkysličenou krev z tělního oběhu do plic.
V. cava caudalis – označení dolní duté žíly ve veterinární medicíně. 
V. cava cranialis – označení horní duté žíly ve veterinární medicíně. 
V. cava inferior – dolní dutá žíla – sbírá odkysličenou krev ze žil z dolní poloviny těla a přivádí ji do pravé předsíně. 
V. cava superior – horní dutá žíla – sbírá odkysličenou krev ze žil z horní poloviny těla a přivádí ji do pravé předsíně.
Valva aortae – aortální chlopeň na rozhraní levé komory a aorty zabraňující návratu krve z velkého oběhu zpět do srdce.
Valva bicuspidalis, v. mitralis – dvojcípá chlopeň mezi levou předsíní a levou komorou bránící návratu krve z levé komory do levé předsíně. 
Valva tricuspidalis – trojcípá chlopeň mezi pravou předsíní a pravou komorou bránící návratu krve z pravé komory do pravé síně.
Valva trunci pulmonalis – chlopeň plícnice na rozhraní pravé komory a plicnice zabraňující zpětného toku krve z malého oběhu do srdce.
Ventriculus dexter et sinister – pravá a levá srdeční komora leží pod srdečními předsíněmi.
Vv. cavae – dvojice velkých žil ústících do pravé předsíně.
Vv. Cordis – srdeční žíly odvádějící krev ze srdeční svaloviny.
Vv. pulmonales - plicní žíly vedoucí okysličenou krev z plic do levé srdeční předsíně.

Seznam obrázků

1. Kardiovaskulární systém člověka 
2. Poloha srdce člověka
3. Poloha srdce psa
4. Uložení srdce v osrdečníku
5. Srdce člověka
6. Srdce psa
7. Průřez psím srdcem
8. Uspořádání srdeční svaloviny
9. Rozvětvení věnčitých cév u člověka
10. Převodový systém srdce
11. Nn. cardiaci
12. Srdeční cyklus
13. Měření krevního tlaku
14. Záznam elektrických změn vznikajících při činnosti srdce
15. Měření tepu na a. femoralis u psa
16. Optimální místo poslechu srdečních ozev u člověka
17. Místo maximálního srdečního úderu u psa
18. Fáze srdečního akčního potenciálu 
19. Akční potenciál srdce
20. Popis elektrokardiogramu
21. Fyziologická EKG křivka člověka
22. Fyziologická EKG křivka psa
23. Zapojení svodů
24. Končetinové svody
25. Hrudní svody
26. Princip ultrazvukového měření orgánů
27. ECHO srdce
28. Měřění ECHO člověk
29. Měřění ECHO pes
30. Telemetrické měření při tréninku

31. Otevřená Botallova dučej 
32. Koarktace aorty 
33. Defekt komorového septa 
34. Fallotova tetralogie 
35. Nedomykavost mitrální chlopně 
36. Hypertrofická kardiomyopatie levé komory 
37. Lokalizace infarktu myokardu u člověka 
38. Aterosklerotická céva 
39. Řetězec přežití 
40. Kardiopulmonální resuscitace psa